Deprese dvakrát jinak

Deprese čtenářky - deprese dvakrát jinakDva kratší příběhy o depresi, tak jak ji vnímají Barbora a Lucie. I když má deprese svá specifika konečné vnímání a prožívání má každý z nás trochu jiné. Tak čtěte dále.

1.

Přichází a neptá se. V jakýkoliv den, jakoukoli minutu… Nebrečím z toho, že mě okolí naštvalo nebo že bych musela stát řadu v bance či na poště, nepláču proto, že se mi něco nedaří. Tečou mi slzy proto, že už nemůžu. Já, živá bytost, už nemohu dál. Pár chvil mi trvá, než si ji uvědomím. Je tady a bez pozvání. Trhá ve mně veškeré domy z karet, sfoukává plameny života, bere si to nejcennější. Můj prožitek a vnímaní. Mé bytí. Není sobecká. Za odměnu věnuje těžký dar osudu. BOLEST. Je v mé hlavě, v mém těle, v mých pažích, nohách. Je to bouře. Rozpoutává takový vítr, že se stěží snažím vzpamatovat a uvědomit si co se děje. Nechytám se. Ani stébla, ani okamžiku. Chci spát. Chci utíkat s otevřenýma rukama. Chci utíkat za svobodou. Nedává mi možnost. Je v každém mém pohybu. Probíjí mé tělo elektřinou. A kdyby se mě zeptala, jestli chci pokračovat, směle odpovím, že ano. Nemám žádnou moc. Její projevy jsou zrádné. Pokaždé se objeví jako někdo jiný. Někdy jménem Spánek, jindy jako Bolest, pak zase Únava, Bezmoc, Beznaděj. Jednu chvíli jsem čekala na to poslední jméno. SMRT. V klasickém životě jsem BLÁZEN. Ano a nestydím se za to. Je to forma života, přátelé. Myslím, že tento boj, je ze všech bojů nejtěžší. Neposkytuje totiž radost. Pouze čekaní a trpělivost. Jediné potěšení, které člověk může mít je fakt, že když vymizí, vážíme si každého zdravého kroku. Vážíme si toho, že máme v sobě klid a můžeme odpočívat. Máme rodinu a kamarády, kteří pro nás najednou mají význam. Och ano, odchází bez rozloučení. Nikdy neřekne sbohem nebo nepoloží na stůl rozvrh. Prostě jen vypluje z naší tělesné schránky a naše JÁ se necítí být ohroženo. Nejtěžší fakt je ten, že může přijít a když přijde, řeknu si…A zvládnu další dávku?

Autor: Barbora Roušarová

2.

A je to tady. Dny plné veselé nálady jsou pryč. Místo toho jen ležím na posteli, v očích slzy a jsem bezmocná vstát a jít ke kamarádce na pokec.

Sedím na oslavě narozenin své jiné kamarádky a nejde mi mluvit, ani jíst. Holky se mě ptají, proč jsem tak skleslá a nemluvím. Odcházím dříve domů, protože moje nejoblíbenější poloha je vleže. A v slzách. Ono už ani pomalu nejde brečet.

Jsem přecitlivělá tak, že nejsem pomalu ani schopna vnímat, co vidím. Cestou do školy vidím pár metrů před sebou opici, asi orangutana, nebo tak něco. Řvu jak na lesy o pomoc. Po pár sekundách si uvědomím, že je to jenom sedící pes!

Bojím se vody. Kdykoliv projdu kolem zásuvky, tak se bojím sama sebe, že do ní vleju sklenici vody. Bojím se toho, že mamce vhodím do vany zapnutý fén. Bojím se toho, že ji chci zabít! Kde se to ve mně bere, že jsem taková zrůda? Bojím se toho, že na bazéně někdo vhodí ten elektrický stroj, který čistí podlahy do vody a všecky nás to zabije.

Po milostných eskapádách z minulosti, kdy jsem se cítila jako královna, mi přijde do hlavy, že jsem HIV pozitivní. Protože mi dochází, že ne vždy jsem se úplně chránila. Je to hrozný pocit! Cítím se, jako když pomalu umírám. Cestou v autobuse pláču.  Jdu na testy, které jsou po příšerně dlouhém týdnu čekání negativní. S tímto se svěřuji mamce, protože už to v sobě nemůžu udržet. Ona mě od této doby bere za děvku. A to neví, že těch chlapů bylo víc, než dvacet.

Lituju všeho, čeho jsem se v minulosti dopustila. Zachází to až tak daleko, že lituju svých dávných dětských činů, které nemají žádnou váhu.

Mám pocit, že chci ublížit lidem i dětem, i když to vůbec nechci! Uvažuji o tom, že se dobrovolně přihlásím na policii, ať mě zavřou, klidně na celý život, jen abych nikomu neublížila!

I když jsem toho dokázala v životě hodně, cítím se jako absolutní nula bez budoucnosti a mám obavu z toho, že všechny tyto pocity nikdy neskončí…

Autor: Lucie

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *