Příběh Lucie: Mánie to všecko odstartovala

1653615_10200913050427031_684294186_nJak to všechno začalo? Tak nějak postupně, ale dá se říct, že to začalo jednou dlouhou mánií. Chci zůstat v anonymitě, proto některé věci byly mírně pozměněny.

Bylo mi tehdy 22 let, studovala jsem vysokou školu, byla jsem tehdy ve třetím ročníku a čekala mě bakalářka a státnice. Hned po těch plánovaných státnicích jsem měla odjet na výměnný program do USA. Musela jsem si totiž vydělat na letenky, tak začalo shánění brigád.

Doučovala jsem několik lidí angličtinu, pracovala v supermarketu, uklízela jsem v hotelu, psala bakalářskou práci, stíhala jsem chodit i do školy, byla jsem předsedkyní občanského sdružení, kde jsem plánovala kulturní akce (nesla jsem absolutní finanční zodpovědnost nad akcemi, které stály i více, než sto tisíc korun). Ze života se vytratil odpočinek a víkendy. Ale vůbec mi to nechybělo!

Po nocích jsem v opilosti psala již zmíněnou bakalářku, měla jsem přítele, se kterým jsme se donekonečna opíjeli.

Byla jsem naštvaná na ostatní, jak jsou neuvěřitelně pomalí a vůbec jim to nemyslí. Začala jsem být mírně agresivní a sprostá na spolužačky. Všecko jsem stíhala rychle, měla jsem spousty nápadů, které se mi hodily například pro práci ve sdružení.

I když jsem toho měla tolik, tak jsem měla další plány, ještě během studia mě přijali jako průvodkyni po Londýně (vzali mě, i když jsem tam v životě předtím nebyla! Ano, byla jsem velice sebevědomá a přesvědčivá). A hned po Americe jsem si naplánovala roční stáž ve švýcarské firmě zabývající se cestovním ruchem, na kterou mě taky přijali, i přesto, že neumím prakticky vůbec německy.

Státnice jsem z jednoho předmětu neudělala, už ani nevím proč, moc si to nepamatuji. Vím jen, že jsem se chovala velmi sebevědomě a jedné zkoušející se to prostě nelíbilo.

Nastala cesta do Ameriky. Před samotným výměnným pobytem jsem si naplánovala dovolenou na Floridě. Byla jsem tam s prakticky neznámými tureckými mladíky, které jsem předtím potkala na internetu. Moc si z toho nepamatuju, všecko to byla jedna velká party. Kolikrát jsem se probudila jinde, jen ne ve svém hotelu, úplně bez peněz. Zapomněla jsem se několik dní ozvat mamce, která už o mě měla strach. Pamatuju si jen vedro, které mi společně se změnou časových pásem udělalo s tělem paseku, byla jsem zmatená, ale musela jsem se odebrat dál.

Přesunula jsem se na západní pobřeží, kde jsem prostřednictvím Couchsurfingu přespávala u nějakého postgraduálního studenta, který mi slíbil, že přespím u něj na gauči, ovšem po příjezdu u něj žádný gauč nebyl, jen malá místnost s postelí, ve které jsem musela spát s ním. Byla jsem absolutně bez peněz, takže jsem to musela vydržet jeho nechutné osahávání a narážky.

Naštěstí začal můj výměnný pobyt, který byl sice super, nebýt toho, že jsem snadno podléhala alkoholu. Téměř veškeré vydělané peníze jsem utratila za alkohol, nikdy předtím jsem nepila tolik, jako tam.

K alkoholu se přidala i marihuana. Samozřejmě jsem ji nezkoušela poprvé, ale tentokrát to bylo jiné. Měla jsem spoustu skvělých halucinací, dokonce jsem před sebou viděla i sama sebe, jak obrůstám listím, bylo to jako v nějakém artovém filmu! Později jsem měla i jasné vidiny toho, že nás někdo určitý chce zabít – otrávit. A začala jsem tuto vidinu šířit mezi všechny blízké lidi, kteří tam byli se mnou… a tehdy mě nejspíš lidi začali brát za blázna.

Ani nevím jak, ale v USA jsem stihla mít i několik sexuálních vztahů. Cítila jsem se sebevědomá, přitažlivá, vtipná… myslím, že i ostatní mě tak brali. Taková jsem v minulosti prostě nebyla, ale mě se to všecko zdálo tak super!

Po pobytu v Americe jsem z posledních sil zvládla udělat státnice a „padla“ jsem.

Občas jsem chodila do školy, kde se to nedalo, protože jsem měla pocit, že mě všichni sledují a ví, jak jsem hloupá, blbá a proto jsem se slzami v očích utíkala domů. Pár měsíců jsem fungovala jen tak, že jsem polehávala v posteli a nebyla jsem schopna vstát. Začala jsem si plánovat různé způsoby smrti. Jedna známá na mě poznala, že nejsem v pohodě a doporučila mi, ať navštívím psychologa.

Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem k němu šla. Po druhé návštěvě mě poslal k psychiatrovi. Snažila jsem se mu to vymluvit, říkala jsem mu, že si radši koupím bylinkové čaje a vyléčím se nějak sama. Nakonec jsem šla i k psychiatrovi, který mi začal pokládat spoustu otázek. Pamatuju si, jako by to bylo včera…na všecky ty otázky jsem mu odpověděla ANO.

Ano, je to tak, byla mi diagnostikována bipolární porucha. Mám za sebou dvě hospitalizace, beru už čtvrtý druh antipsychotik a také Lithium. Jako můj oblíbený zpěvák Kurt Cobain.

Jak to shrnout? Je mi docela dobře, můj pan doktor je skvělý, paní psycholožka také. Sice jsem v létě měla takový hypomanický „výbuch“, kdy jsem si myslela, že dokážu lidem vidět do mozku a ovládat je, že čas se okolo mě zpomalil a já pořád funguju stejně rychle. Pak jsem se najednou „probudila“ uprostřed křižovatky. Trvalo mi, než jsem si uvědomila, co je realita. Důležité je teď pro mě dostudovat školu a udržet si přiměřeně dobrou náladu.

Jen z jedné věci nemám radost. Při poslední hospitalizaci mi v nemocnici řekli: „Je to léčba na dlouhou dobu, ne-li na celý život“.

 

4 komentáře na „Příběh Lucie: Mánie to všecko odstartovala“

  1. Teda to je příběh, a ač jsem teď zrovna neměl čas, tak jsem začal číst a neodtrhnul se. O této nemoci jsem nic nevěděl, nikdy o ní neslyšel, až když jsem poznal kamaráda, kterého také postihla. Nevím jak to tu s příspěvkama je, ale pokud Lucko budeš číst názory, tak ti držím palce, ať to snáším jak nejlépe to půjde, drž se. Všichni se držte a zvládejte to. L.

  2. Lucko, nechtěla by ses mi ozvat a popovídat si o BAP? Mám ji diagnostikovanou pár let a docela by mi pomohlo si s někým napsat pár řádek. Jinak ti přeji hodně štěstí v životě s touto nevyzpyatelnou nemocí.

  3. Dobrý den,
    ráda bych přispěla k této nepříjemné nemoci. Já osobně také trpím bipolární poruchou.

    Je to teprve nedávno, co jsem se dozvěděla diagnozu. Jak dlouho touto nemocí trpím přesně netuším.
    Deprese jako takové se mi začaly projevovat v puběrtě. Již v raném dětství jsem se potýkala s úzkostmi a byla jsem velice citlivá. Měla jsem nízké sebevědomí a to nejspíš zapříčinilo šikanu od mých spolužáků.
    Ve škole jsem měla i špatné známky a proto, že jsem se neuměla ubránit, na jednu chvíli jsem se i já stala těmi, co šikanují. Myslela jsem si že když se přidám na stranu těch zlých, přestanou mi šikanovat.
    To však netrvalo dlouho, přeci jen nepatřím mezi ty, co dělají ostatním zlo. A tak opět začala šikana, ztráta sebevědomí, bolest a pláč.

    Abych byla silnější a zbavila se strachu. Poslala mi má maminka k jedné známé na letní prázdniny. Bylo to ve 14 letech. Přijela jsem do Jižních Čech, do prostředí kde nikoho neznám. Snaha mé matky byla i to, abych se naučila být samostatná a čelit věcem, které by mi mohli přivodit strach a úzkost.
    Na začátku pobytu jsem měla strach, seznámit se s novým prostředím a lidmi, ale po pár dnech jakoby jsem dostala energii, sebevědomí a strach najednou odešel.

    Seznámila jsem se s místními dětmi nebo spíše mladistvím a od toho dne jsem měla pocit, že už někam patřím a nebojím se mluvit a seznamovat s cizími lidmi. Začali jsme chodit na diskotéku a do hospody. Kde jsem se naučila pít alkohol. Můj panický strach byl z pocitu, že udělám nebo řeknu něco špatného a tím dostanu výsměch od okolí a budu se cítit trapně.
    Tato zkušenost a prázdniny mi přinesly hezké vzpomínky a zážitky, ale odnesla jsem si i ty špatné.
    Nevím proč, ale zbavila jsem se veškerých zábran. A to i toho, že jsem se stala to léto promiskuitní.
    Sice jsem ještě do šestnácti let byla pannou, ale i přes to jsem vystřídala pár kluků a chtěla být středem pozornosti.
    Když jsem nastoupila na střední školu, neměla už jsem takový strach z šikany a posměchu.

    Pár situací se sice stalo, ale už nebyly tak časté jako na základní škole. Přeci jen jsem stále byla citlivá a vše jsem si až moc brala k srdci.
    Když mi bylo 16 let, nasbírala jsem spousty známých a přátel. Tolik pozornosti mi velice lichotilo a zvedalo sebevědomí. Což nabíralo i špatné činy. Začala jsem chodit na koncerty, po hospodách, užívala si mládí a tím i sexuální styky bez jakýkoli zábran. Ve většině případech zapříčinil tyto činy alkohol, ale i střízlivá jsem nebyla zrovna andílek. Dny po stráveném víkendu jsem začala svých činů velice litovat. Po uvědomění čeho jsem se dopustila, přišly pocity viny, úzkosti a deprese.
    Možná to bylo mládím, pubertou, zvědavostí, prostředím ve kterém jsem žila. A však na tuto otázku si neumím odpovědět.
    Měla jsem i vysoké kapesné a vzhledem k tomu, že jsem ještě nevěděla co to je pracovat a starat o sebe bez pomoci rodičů. Utrácela jsem za alkohol, zábavu, festivaly, oblečení a k životu nepotřebné věci.
    Brzy jsem otěhotněla, bylo mi tenkrát osmnáct let.
    Po porodu se zvýšily deprese a tak trochu bych řekla že i mánie. Sice jsem už tolik neměla času poflakovat se s partou známých, ale občas se našly příležitosti, kdy mi rodina hlídala mého syna a já mohla jít mezi lidi se bavit. Opět přišel na řadu alkohol, probdělé noci a sexuální touhy.
    V té době jsem šla poprvé k psychiatrovi. Deprese mi dovedly k velkým atakům, pláči a bolesti. Proto, že jsem stále plakala a nedokázala se starat o syna a jakékoli běžné činnosti jsem nebyla schopna zvládat. Objednala mi maminka k psychiatrovi. Tedy přesněji nejdřív na kliniku, kde Vás přijmou v kteroukoli dobu a zajistí první léky na zklidnění a lepší spánek. Po krátké době vyhledala má rodina psychiatra.

    Začala jsem k němu docházet a naordinoval mi léky na deprese a ataky. V té době ještě nebyla známa přesná diagnoza. Po pár měsících a pravidelných návštěvách psychiatra se doktorka rozhodla ukončit léčbu pomocí antidepresiv. Nadále jsem však měla docházet na sezení.
    Jenomže po tom, co jsem se cítila zdravá, neměla jsem zájem o léčbu.

    Deprese pominuly, ale zvýšené sebevědomí pokračovalo. Do tří let věku mého syna jsme bydleli společně s mou mámou a dvěma sestrami.
    Po tom, co jsme prodali dům. Nastěhovali jsme se já a můj syn do bytu po mé babičce. Ze začátku mi pomáhali finančně rodiče, ale po skončení mateřské jsem si musela najít zaměstnání.
    S malým dítětem nebylo lehké najít si práci, zvláště když jsem měla nízké vzdělání a žádné pracovní zkušenosti.
    Našla jsem si práci v kavárně, ze začátku šlo vše celkem hladce. Neměla jsem problém s komunikací se zákazníky a kolegy. Bohužel když přišly deprese, nebyla jsem schopna dělat práci tak jak po mně vyžadovali. Měla jsem panický strach z peněz. Přesněji s manipulací na pokladně. Ani zručnost, kterou jsem vždy měla od přírody se nevyplatila. Strach, panika a deprese mi neumožnily pracovat a dělat věci správně. Byla jsem pomalá, vyplašená, bez energie a sebevědomí. Během tří měsíců zkušební doby mi propustili.
    Takto se to opakovalo v každé práci.

    Deprese, nedůvěra v sebe a strach z dalšího neúspěchu.

    Po skončení depresí přišla mánie. Najednou jsem byla schopna najít si práci a uspět v pohovoru. A tak to šlo stále dokola. Opakující se koloběh, úleva a štěstí v nedohledu.
    Po několika neúspěšných situací v práci přišla deprese a s ní ošklivé ataky a dopady.

    Začala jsem hubnout, každým dnem jsem se skoro ztrácela rodině před očima. Přestala jsem mít chuť k jídlu a celkově k životu. Nic mi nebavilo, vše mi bylo jedno, nebyla jsem schopna vylézt z postele. Jen jsem se třásla a děsila toho, co bude dál. Ani láska k synovi mi nepomohla bojovat. Naštěstí mi nakonec syn dodával sílu, abych tu pro něj mohla být. I rodina mi hodně pomohla. Opět jsem skončila na klinice první pomoci a začala od znova. Léky, návštěvy psychiatra a postupně návrat k lepšímu žití.

    Když jsem se dostala do normálního stavu, chvíli bylo vše v pořádku. Ale opět to nemělo dlouhé trvání.
    Po tom, co jsem se tzv. oklepala. Přišly na řadu mánie a dál to už znáte a asi i tušíte jak to pokračovalo.

    Dostala jsem se do dluhů a dalších nesnází. Alkohol, utrácení, a půjčka v bance.
    Tento koloběh trval několik let. Z dluhů a depresí mi dostala rodina. Mánie mi však do nich opět dostaly.
    V manických stavech jsem pochopitelně samovolně přestala užívat léky. Připadalo mi že vše zvládám a poradím si sama. To se ale nepodařilo.
    A tak bych tu mohla stále vypisovat opakující se období mánie a deprese. A s nimi i jejich dopady a činy.

    Kdy jsem se tedy nakonec dozvěděla mou pravou diagnozu? Doktor, ke kterému jsem docházela nejspíš nedokázal určit co mi způsobuje tyto cykly.
    Z nějakého důvodu pan doktor přestal ordinovat a já nevěděla kam se obrátit. Zkoušela jsem různé kliniky, ale tam mi neumožnili pomoc. Doporučili mi obrátit se na praktického lékaře a následně se poohlédnout po jiném psychiatrovi. Původní ordinace dostlala nové lékaře a po druhé prosbě o pomoc mi umožnila lékařka přejít k ní.
    Začala jsem docházet k nové doktorce. Byla velice sympatická. Lepší než bývalý doktor.
    Měla jiný způsob komunikace a odborné znalosti. Po pár sezení mi byla konečně určena diagnoza.

    Jsem člověk trpící bipolární poruchou.

    Dostala jsem nové léky, tzv. stabilizátory nálad. Před návštěvou nové lékařky jsem byla ve fázi deprese a musela nastoupit na nemocenskou. Nyní jsem doma a má nemocenská trvá již skoro dva měsíce.
    Doufám že mi nové léky pomůžou a já se konečně zbavím té hrůzy, která mi ničila život, rodinu a partnerské vztahy. Mé rodině se také ulevilo. Prožívají vše společně mnou a jsou rádi že ví, co vše způsobilo mé celoživotní trápení.

    Na závěr bych chtěla všem, kteří trpí stejnou nemocí sdělit.

    Nebojte se vyhledat odbornou pomoc a svěřit se svému blízkému okolí. Jen tak se můžeme naučit žít plnohodnotný život.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *