Příběh Lucie: Mánie to všecko odstartovala

1653615_10200913050427031_684294186_nJak to všechno začalo? Tak nějak postupně, ale dá se říct, že to začalo jednou dlouhou mánií. Chci zůstat v anonymitě, proto některé věci byly mírně pozměněny.

Bylo mi tehdy 22 let, studovala jsem vysokou školu, byla jsem tehdy ve třetím ročníku a čekala mě bakalářka a státnice. Hned po těch plánovaných státnicích jsem měla odjet na výměnný program do USA. Musela jsem si totiž vydělat na letenky, tak začalo shánění brigád.

Doučovala jsem několik lidí angličtinu, pracovala v supermarketu, uklízela jsem v hotelu, psala bakalářskou práci, stíhala jsem chodit i do školy, byla jsem předsedkyní občanského sdružení, kde jsem plánovala kulturní akce (nesla jsem absolutní finanční zodpovědnost nad akcemi, které stály i více, než sto tisíc korun). Ze života se vytratil odpočinek a víkendy. Ale vůbec mi to nechybělo!

Po nocích jsem v opilosti psala již zmíněnou bakalářku, měla jsem přítele, se kterým jsme se donekonečna opíjeli.

Byla jsem naštvaná na ostatní, jak jsou neuvěřitelně pomalí a vůbec jim to nemyslí. Začala jsem být mírně agresivní a sprostá na spolužačky. Všecko jsem stíhala rychle, měla jsem spousty nápadů, které se mi hodily například pro práci ve sdružení.

I když jsem toho měla tolik, tak jsem měla další plány, ještě během studia mě přijali jako průvodkyni po Londýně (vzali mě, i když jsem tam v životě předtím nebyla! Ano, byla jsem velice sebevědomá a přesvědčivá). A hned po Americe jsem si naplánovala roční stáž ve švýcarské firmě zabývající se cestovním ruchem, na kterou mě taky přijali, i přesto, že neumím prakticky vůbec německy.

Státnice jsem z jednoho předmětu neudělala, už ani nevím proč, moc si to nepamatuji. Vím jen, že jsem se chovala velmi sebevědomě a jedné zkoušející se to prostě nelíbilo.

Nastala cesta do Ameriky. Před samotným výměnným pobytem jsem si naplánovala dovolenou na Floridě. Byla jsem tam s prakticky neznámými tureckými mladíky, které jsem předtím potkala na internetu. Moc si z toho nepamatuju, všecko to byla jedna velká party. Kolikrát jsem se probudila jinde, jen ne ve svém hotelu, úplně bez peněz. Zapomněla jsem se několik dní ozvat mamce, která už o mě měla strach. Pamatuju si jen vedro, které mi společně se změnou časových pásem udělalo s tělem paseku, byla jsem zmatená, ale musela jsem se odebrat dál.

Přesunula jsem se na západní pobřeží, kde jsem prostřednictvím Couchsurfingu přespávala u nějakého postgraduálního studenta, který mi slíbil, že přespím u něj na gauči, ovšem po příjezdu u něj žádný gauč nebyl, jen malá místnost s postelí, ve které jsem musela spát s ním. Byla jsem absolutně bez peněz, takže jsem to musela vydržet jeho nechutné osahávání a narážky.

Naštěstí začal můj výměnný pobyt, který byl sice super, nebýt toho, že jsem snadno podléhala alkoholu. Téměř veškeré vydělané peníze jsem utratila za alkohol, nikdy předtím jsem nepila tolik, jako tam.

K alkoholu se přidala i marihuana. Samozřejmě jsem ji nezkoušela poprvé, ale tentokrát to bylo jiné. Měla jsem spoustu skvělých halucinací, dokonce jsem před sebou viděla i sama sebe, jak obrůstám listím, bylo to jako v nějakém artovém filmu! Později jsem měla i jasné vidiny toho, že nás někdo určitý chce zabít – otrávit. A začala jsem tuto vidinu šířit mezi všechny blízké lidi, kteří tam byli se mnou… a tehdy mě nejspíš lidi začali brát za blázna.

Ani nevím jak, ale v USA jsem stihla mít i několik sexuálních vztahů. Cítila jsem se sebevědomá, přitažlivá, vtipná… myslím, že i ostatní mě tak brali. Taková jsem v minulosti prostě nebyla, ale mě se to všecko zdálo tak super!

Po pobytu v Americe jsem z posledních sil zvládla udělat státnice a „padla“ jsem.

Občas jsem chodila do školy, kde se to nedalo, protože jsem měla pocit, že mě všichni sledují a ví, jak jsem hloupá, blbá a proto jsem se slzami v očích utíkala domů. Pár měsíců jsem fungovala jen tak, že jsem polehávala v posteli a nebyla jsem schopna vstát. Začala jsem si plánovat různé způsoby smrti. Jedna známá na mě poznala, že nejsem v pohodě a doporučila mi, ať navštívím psychologa.

Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem k němu šla. Po druhé návštěvě mě poslal k psychiatrovi. Snažila jsem se mu to vymluvit, říkala jsem mu, že si radši koupím bylinkové čaje a vyléčím se nějak sama. Nakonec jsem šla i k psychiatrovi, který mi začal pokládat spoustu otázek. Pamatuju si, jako by to bylo včera…na všecky ty otázky jsem mu odpověděla ANO.

Ano, je to tak, byla mi diagnostikována bipolární porucha. Mám za sebou dvě hospitalizace, beru už čtvrtý druh antipsychotik a také Lithium. Jako můj oblíbený zpěvák Kurt Cobain.

Jak to shrnout? Je mi docela dobře, můj pan doktor je skvělý, paní psycholožka také. Sice jsem v létě měla takový hypomanický „výbuch“, kdy jsem si myslela, že dokážu lidem vidět do mozku a ovládat je, že čas se okolo mě zpomalil a já pořád funguju stejně rychle. Pak jsem se najednou „probudila“ uprostřed křižovatky. Trvalo mi, než jsem si uvědomila, co je realita. Důležité je teď pro mě dostudovat školu a udržet si přiměřeně dobrou náladu.

Jen z jedné věci nemám radost. Při poslední hospitalizaci mi v nemocnici řekli: „Je to léčba na dlouhou dobu, ne-li na celý život“.

 

2 komentáře u „Příběh Lucie: Mánie to všecko odstartovala“

  1. Teda to je příběh, a ač jsem teď zrovna neměl čas, tak jsem začal číst a neodtrhnul se. O této nemoci jsem nic nevěděl, nikdy o ní neslyšel, až když jsem poznal kamaráda, kterého také postihla. Nevím jak to tu s příspěvkama je, ale pokud Lucko budeš číst názory, tak ti držím palce, ať to snáším jak nejlépe to půjde, drž se. Všichni se držte a zvládejte to. L.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *