Rozhovor: Tomáš o svém životě s bipolární poruchou

obrázek dívky trpící BAP 3Život s bipolární afektivní poruchou – rozhovor s Tomem

Díky internetu jsem měla možnost se seznámit (zatím jen po síti) s mužem jménem Tomáš. Začali jsme si psát, jelikož je tu věc, která nás spojuje. Oba trpíme bipolární afektivní poruchou, a jak jsme si tak o tom psali, tak Toma napadlo, jelikož zde mám svůj blog, napsat rozhovor o něm a o tom, jak tuto poruchu osobnosti vnímá. Tak tedy, jsi připraven na otázky? Ptám se Toma, který mi na to odpovídá: „Ano, pane!“ 😀

Můžeš tedy první o sobě něco napsat? Kdo jsi, odkud jsi a co děláš?

Myslím si, že teď jsem asi hlavně sedmadvacetiletý táta právě dvouletého klučiny. To je v současnosti asi takový nejbližší sociální statut, ke kterému se rád přihlásím.Hodně mě s tímto napadá, co bylo dříve například škola, zaměstnání, ale to už je pasé a do současnosti toho, kdo jsem, moc nepatří.

Ok, takže 27letý táta dvouletého klučiny 🙂 Opakuji slova Toma!

 Kdy ti byla BAP diagnostikována?

S diagnózou to je složitější. Poprvé jsem začal mít problémy asi před 5ti lety, po dalším půl roce hrůzy jsem navštívil poprvé doktora, no a další ještě 1,5 roku trvalo, než jsem našel toho správného lékaře, který mi dokázal pomoct tak, aby byl život aspoň trochu k žití a ten stanovil onu diagnózu. Předtím jsem byl několikrát v nemocnici, ale nebylo to dobrý a byly to nejhorší měsíce mého života.

 A jak se začala tato nemoc projevovat? Co bylo spouštěčem?

První takové příznaky byla skleslá nálada, špatné spaní, zhoršené vstávání – tenkrát jsem vstával do práce ve 4:00 nejpozději a tak to bylo všechno dost znát. První impulsem byl podle mě rozchod s přítelkyní, po něm jsem se zaměřil ještě více na práci a na vzdělávání se a potom už asi ta přetaženost s tím vším udělala svoje.

 Takže to začalo příznaky deprese?

Myslím si, že ano, ale úplně jistý si tím taky nejsem. Bydlel jsem sám a to předcházející období, kdy jsem měl už tyhle příznaky, jsem byl strašně moc aktivní. S obrovským sebevědomím, což je spíše pro hypománii. Do teď si pamatuji takovou chvilku, kdy jsem se hádal s celým oddělením dané firmy a všichni na mě koukali jak na blázna. Takže nedokážu posoudit, jestli vejce nebo slepice, ale každopádně to, že mám problém, jsem zjistil až s přicházející depresí.

 Takže říkáš, že ses rozhádal s lidmi z práce. Jak se to projevovalo? Co jsi přesně v práci dělal? Co jsi chtěl svým chováním vyjádřit?

Nepamatuju si přesně, o co tenkrát šlo, ale vím, že to strašně souviselo se sebevědomím. Bylo ho v tu chvíli strašně moc a vlastně ani nevím, jak jsem k němu přišel. Nebyl jsem takový nikdy předtím a ani potom. Však on mi spadl hřebínek 🙂

 Takže mánie? A jak to tedy dál pokračovalo v práci? A jak to vnímala rodina? Přátelé? Pozorovali změnu?

Jak už jsem psal, nedokážu říct, jestli mánie a ti nejbližší nebyli tenkrát tak blízko, aby mohli zjistit, že se něco děje. V práci to už moc pokračování nemělo. Najednou jsem se začal klepat, být nervózní, tak jsem si zašel pro něco do lékárny. Jenže to pomohlo úplně minimálně, takže doktorka mě doporučila jít na neschopenku s tím, že jsem byl v práci asi týden a pak jsem marodil přes půl roku určitě. Po návratu jsem musel k závodní lékařce a nebylo to pořád dobrým, tak mi doporučila, ať si najdu něco klidnějšího a bez dojíždění (dojížděl jsem tenkrát přes 70 km). Takže jsem v tom všem přišel o práci a dobře mi nebylo vůbec. Domeček z karet pokračoval ve svém pádu, protože jsem nedlouho před tím musel zanechat studia na VOŠ i angličtiny, kterou mám rád do dneška, ale už jsem se k ní nikdy nevrátil.

 A co to bylo vlastně za práci, když ti lékařka doporučila něco klidnějšího?

Šlo tam hlavně o to dojíždění, ale dělal jsem IT technika ve firmě, kde se vyráběly velké počítačové servery doslova za miliony. Od toho že jsem udržoval v chodu počítače na výrobní lince a musel stavět nové výrobní linky pro novou produkci až po instalaci nových sítí tak, aby to vyhovovalo tomu, co se v tu chvíli vyrábělo. Někdy byl opravdu klid a šichtu jsem si odseděl, ale někdy se člověk nezastavil a vznikal stres, protože když jsem nastupoval, tak nás na té pozici bylo 5 a když jsem končil, už jsem tam byl sám. Podle toho se měnila i práce, kterou kdo dělal z jiných částí oddělení, ale už se nedalo spolehnout na parťáka, že pomůže (protože prostě žádný již nebyl). Takový výpadek proudu byla potom dost katastrofa.

 Takže ti tuto nemoc nevyvolal jen rozchod, ale mohl to být také stres spojený s prací? Již v té době jsi navštívil lékařku? Jak na to přišla, že se jedná o BAP? Určila předtím i jiné diagnózy?

Určitě ten stres z práce i školy udělali také své. První lékařka byla ta obvodní, která mi napsala jen něco na uklidnění a poslala k psychiatrovi. Tam klasika – antidepresiva a určitě první co řekl, nebylo BAP. Po několika měsících jsem si domluvil nemocnici, protože to nikam nevedlo, tak mi doktor řekl, že je to afektivní porucha a nevěděl jsem, o co jde. Léky trochu pomohly, jenže na ambulanci mi doktor změnil prášky, protože jsem si stěžoval na vedlejší účinky a byl jsem zase na začátku. Bylo mi špatně a ambulantní psychiatr mi řekl něco ve smyslu, že neví co mi je, a že bych musel jít ke komisi a že když neví, tak mě posílá do práce. Takže jsem byl asi 2 dny v práci, než jsem šel rovnou z práce do nemocnice znovu na psychiatrii a v podstatě mi bylo naznačeno od primáře něco ve smyslu, ať už si nevymýšlím.

 A co ti řekl nový psychiatr? Vyslechl tě? Moje první návštěva u psychiatričky také dopadla fiaskem, musela jsem hledat dál. Měl jsi tedy stejný problém.

Určitě, dal mi strašně moc prostoru. Celkově ten začátek léčby mi věnoval strašně moc času. Třeba mě chtěl vidět, když to nebylo dobrý i 2x týdně, aby si udělal obrázek. Ten byl opravdu první, kdo mi věnoval při přijímání do ordinace asi 2 hodiny času. Tolik času mi nevěnovali v nemocnici za těch 2,5 měsíce dohromady, co jsem tam byl. Těch dvacet minut při prvním přijetím do psychiatrické ambulance se s tím také nedá srovnat. Na prvním posezení mi věnoval brožuru o BAP ať si o tom něco přečtu, když jsem se zajímal o to, co mi je předtím, tak mi bylo řečeno, že lepší je se o to nezajímat.

 A tento lékař tedy stanovil diagnózu a začal tě skutečně léčit? Podle čeho tedy lékař usoudil, že se jedná o BAP?

Byl první, který mi skutečně pomohl. Určitě usoudil podle toho, co jsem mu říkal, ale ty konkrétní body proč BAP ví asi on sám. Doktoři na to mají otázky a odpovědi. Každopádně co jsem si přečetl z těch brožur, co jsem dostal a z internetu, je strašně důležité začít s léčbou správně a včas, jinak se později hůře léčí a má horší průběh. Nejde to najít na rentgenu, ale jsem přesvědčený, že kdyby se skutečně začalo od začátku tak, jak začal on, nemusel jsem být v průběhu let a i dnes na tolika lékách a s tolika proměnlivými stavy. Prostě to nemuselo zajít tak daleko. Každá další epizoda postupně zhoršuje další průběh a já při tom rychlém střídání jich zažil víc než dost.

 A jak to tedy máš nyní s léky? Kolik druhů a jak často bereš?

Teď jsem na tom celkem dobře. Jím 3-4 druhy tj. 6-7 tablet. To je polovina toho, co před půl rokem. Ten základ je prakticky stejný od začátku léčby a ostatní léky se mění dost podle situace. Důležité je NIKDY léky nevysazovat bez dohody s lékařem. Výsledek může být fatální.

 A během léčby sis našel novou přítelkyni? Nebo jak to bylo s rodinou a s přáteli?

Přítelkyni jsem si našel během léčby v nemocnici. Také měla tehdy nějaké problémy, ale dnes má vše již za sebou. Je skvělé mít vedle sebe někoho, kdo alespoň malinko ví, jak vám je, ale kdyby měla dlouhodobé problémy, určitě bychom nad dítětem ani neuvažovali. Přítelkyně je asi jediná pozitivní věc, kterou mi nemocnice dala.

 Takže v nemocnici ses seznámil se svou přítelkyní? A přítelkyně také brala léky? Nebyl problém s početím miminka?

Ne přítelkyně byla „jen“ po nějaké události, kterou těžce nesla. Už byla v té době v pořádku. To je hrozně důležité. Třeba já jsem teď již asi 8 měsíc doma v invalidním důchodu a hlídám syna a přítelkyně chodí každý všední den na 6 hodin do práce. Těžko bychom asi za situace, že bychom byli oba takto postižení nějak mohli fungovat. Do toho mám skvělé rodiče, kteří vnoučka v případě, že jsem úplně nepoužitelný, pohlídají. Jsem za ty lidi kolem sebe strašně rád, že je mám.

 A rodiče tu tvou diagnózu tedy zvládali dobře? A co přátelé? Měl jsi s nimi nějaké problémy? Nebo to všichni brali dobře?

Maminka nese do dneška ty moje problémy těžce a OPRAVDOVÝCH přátel mám, že se dají spočítat na prstech jedné ruky. Přesně si pamatuji, kdo za mnou přišel do nemocnice, když jsem na tom byl nejhůř a tu podporu jsem potřeboval nejvíce. Je to velké prozření. Ti, co za mnou přišli, aniž by cokoliv potřebovali prostě pro to, že jim na mě záleží, tak těm to nikdy nezapomenu a jsem rád, že to byli ti lidé, kteří to byli. To jsou 3 lidé plus přítelkyně a rodiče. Jinde mě to mrzí, ale tak s tím asi nic moc neudělám. Ještě k té mamince. Ona je taková citlivější a není to tak dlouho,  co mi u mě doma, když jsem byl v mánii, nadávala, jak se to chovám, že dělám všude ostudu, ať začnu brát prášky apod.  Jenže já se jí smál téměř do obličeje. Prostě jsem se smál celé dny a léky jsem rozhodně brát nechtěl. Ten stav mánie chápu jako drogu. Tak krásné rozpoložení, že si to chce člověk užívat více a více, ale neuvědomí si ty následky, které přijdou. Nebo jsem se spíše bál deprese natolik, že jsem si chtěl aspoň užít dobu, než přijde. Je to složité, ale to poslední co člověk dělá je, že přemýšlí s rozumem. Strašně moc jsem potřeboval na někoho mluvit, prostě jsem chtěl, aby mě někdo poslouchal. Jenže to se těžko dělá, když člověk plácá jednu blbost za druhou. Tak jsem chodil po obchodním domě a koukal, koho známého potkám, abych na něj mohl mluvit. Hledal jsem si svoji kořist. Když nebyl nikdo, tak jsem musel telefonovat. Všem okolo těch, co mají tuhle nemoc, doporučuji sebrat postiženému hlavně klíče od auta, platební karty, větší obnos peněz a snad i občanku, aby si nikde nemohl půjčit. Já osobně jsem tedy nikdy moc neutrácel, i když taky jednou jsem nakoupil něčeho ohromné množství se slevou s tím, že to rozdělím a prodám po menším množství a strašně na tom zbohatnu. Byly to prakticky vyhozené peníze. V životě jsem neřídil pod vlivem, ale teď v poslední mánii jsem řídil a jsem tedy rád, když si vzpomenu, že se nikomu nic nestalo. Pro příště přísné nařízení sebrat mi klíčky od auta. Nevím, jestli je to fakt, ale ten vnitřní pocit je, že mozek pracuje tak na 200%. Ztráta velké části sociálních zábran. Krom toho, že jsem v tom období mluvil pořád a prakticky blbosti, tak jsem absolutně neměl klapku na věci, které se neříkají. Tenhle stav trval teď naposledy téměř měsíc, což bylo zatím nejdéle.

 A co závislosti? Měl jsi s něčím problémy? A znáš nějaké osobnosti, které trpí nebo trpěli BAP? Víš o nich něco?

Jsem závislý na cigaretách, i když poslední jsem měl asi před více než půl rokem, ale to už je asi závislost na celý život, ale ještě horší je to s Coca-colou – toho se nemůžu vůbec zbavit… Hroznou chuť na ní mam pořád. Chtěl bych tohle přestat pít, ale asi je to silnější než já.S těmi cigaretami je to tak, že kouřím teda asi od svých 13-ti let, ale téměř pravidelně rok ano a rok ne. Doufám, že už jsem se poučil a tu cigaretu jsem típnul konečně naposledy. A když tedy kouřím tak kouřím minimálně 20 cig/den.

Znám – tak Petr Muk, Miloš Kopecký a Otta Pavel, ale i když jsou to známé osobnosti, tak důležitější jsou pro mne ti, co si s nimi popovídám a vyměním zkušenosti ze života. Což u těchto pánů se už bohužel určitě nestane.

 Ok, takže teď situaci zvládáš díky rodině a přátelům, kteří ti zůstali? Jaký máš výhled do budoucna?

Strašně rád bych, aby to slovo „zvládat“ nabralo ten směr, že to tak budu brát bez omezení. Nebo alespoň to omezení nebylo takové, jaké je teď. Ten výhled do budoucna je strašně těžké mít aspoň trochu stabilní. Jsou sny, které bych si rád splnil, a to je naučit se anglicky, kde už jsem měl dobře našlápnuto, ale právě v období, kdy jsem měl poprvé deprese, a začala se nálada poprvé hodně houpat od mánie po depresi a naopak. To trvalo v podstatě více než rok a od té doby jsem se k tomu už nevrátil. Chtěl bych hodně moc, ale je to složité. Nemyslím si, že leností, ale spíš vnitřním pocitem a strachem.

 Pokusíš se najít ještě nějakou práci, která by nebyla moc náročná a kterou bys mohl zvládat?

Pokusím. Je to v tomhle všechno strašně složité. Vadí mi strašně moc ten pocit, že teď to nemám ve svých rukou. Nechci si stěžovat, že mam malý důchod a že je ten svět nespravedlivý, ale beru to tak, že jsem rád, že mi teď stát pomáhá, ale ještě raději bych byl, kdybych si svůj příjem mohl nějak pozitivně ovlivnit sám a na stát se spoléhat nemusel. Není mi příjemné nechat se živit penězi druhých jako určité skupiny.

Jasně, tohle naprosto chápu. Poslední otázka je: Co bys vzkázal lidem, kteří neznají BAP?

Je jen jedna věc a to, prosím vás, když už to nechápete, tak fajn. Ale nemusíte nás hned odsuzovat. Děkuji.

 

Doslov autora: Přeji všem, kteří trpí psychickou poruchou, aby se drželi, protože vím, že spousta lidí ještě nedospěla do fáze, že by to pochopila a proto okolí někdy reaguje prudce. Je to prostě jen nepochopením těchto stavů. Ten, kdo to neprožil, to nejspíš nikdy nepochopí, takže mějte s okolím trpělivost, jako i někteří se snaží mít tu trpělivost s vámi… 🙂

 

Tento článek je převzat s dovolením autorky Lucie Mrázikové z blogu iDNES

1 komentář u „Rozhovor: Tomáš o svém životě s bipolární poruchou“

  1. Vim, jak trpi Tomas,ale mne je 63let,mam dve deti a ctyri vnoučata,vsem jsem se věnovala,byly muj život. Postavila jsem s pomoci dvou partneru dvougeneracni dům,podnikala jsem v pohostinstvi a obchode,zila jsem tim. Odesla jsem do duchodu a dal pracovala,kvuli endoproteze kycle jsem toho musela nechat.Pracuji porad,ale ta hruza,s jakou se probudim,to bych nikomu neprala.Mam toho vic,lecim se,beru prasky,ale probudit se,a nechtit vstát z postele a umřít to,nepreji nikomu. Ahoj,Renca

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *